Študovala ĽŠÚ v Opave a Janáčkove konzervatórium v Brne (študovala hru na klavír a violoncello).
V rokoch 1975 – 1982 pôsobila ako herečka a speváčka v Divadle Na Provázku v Brne.
V
roku 1982 sa presťahovala do Veľkej Británie , kde začala koncertovať
a učiť rómske piesne. Neskôr pôsobila v Dánsku a v Nórsku a opäť vo
Walese vo Veľkej Británii .
V roku 1995 sa vrátila do Česka. V
Bystrom na Českomoravskej vysočine založila Medzinárodnú školu pre
ľudský hlas a o.z. MIRET.
Organizuje medzinárodné
workshopy, multietnické projekty, rómsky festival Gypsy Celebration na
hrade SVOJANOV a v rôznych krajinách zakladá spevácke zbory s
repertoárom rómskych piesní Apsora. V roku 1999 vytvorila spolu so
svojím terajším partnerom Desideriom Duždom skupinu Romano Rat (Rómska
krv), s ktorou koncertovala po celom svete. Za hudbu k filmu Zráva o
putování studentů Petra a Jakuba bola v roku 2001 nominovaná na Českého
leva. Momentálne koncertuje s jazzovou kapelou JAZZ FAMELIJA.
· 1996: Ida Kelarová- Můj domov je tam kde jsem já
· 1997: Ida Kelarová a hosté (Iva Bittová, Stella Chiweshe, Věra Bílá, Trio Bogura, Nasrin Pourhosseini, Equidad Bares)
· 1997: Staré cigánske písně (v spolupráci s Věrou Bílou)
· 1999: Ida Kelarová a Romano rat – Gypsy Blood
· 2000: Ida Kelarová a Romano Rat – Dadoro
· 2002: Ida Kelarová a Romano rat – Staré slzy
· 2005. Ida Kelarová – Apsora
Založili
ste Školu pro lidský hlas. Tá by mala slúžiť pre všetkých, ktorí
hľadajú svoj vnútorný hlas. Mohli by ste nám to ozrejmiť?
V
dnešní době lidé málo zpívají a zpívají méně a méně. Tím ale ztrácí
spojení se svým niterným emočním světem. Uzavírají se, bojí se citů a
jejich projevu a blokují tím v sobě energii, kterou zadržují uvnitř.
Zpěv je lék a cesta jak vyjádřit sám sebe, jak vyzpívat své bolesti i
radosti, smutek a lásku. Pokud se uzavřeme, zabíjíme se svojí vlastní
silou.
Mé poslání, které cítím do hloubky svého bytí, je potřeba
aby lidé byli ve spojení se svým vnitřním pravdivým hlasem a poznali
tak i svou sílu. Zajímavé je, že se mě stává, že lidé jsou vděční za
to, že v mé práci zjistí,že ještě stále cítí – že žijí, a jsou za to
vděční.
Múdri ľudia
tvrdia, že úlohou učiteľa je iba nájsť, čo je dieťaťu dané od Boha,
odhaliť jeho talent a pomôcť mu, aby sa v tom smere rozvíjal? Aký je
Váš názor?
Určitě máme
všichni poklad, který jsme dostali do vínku. Potom záleží do jaké míry
si uvědomujeme ten poklad v sobě. To se dá jedině tak, že z něho
čerpáme a rozdáváme ho nezištně dál. Pokud ho zavřeme nemůžeme ho ani
poznat. Já například cítím smutek a jeho slzy jako projev naší duše a
pokud ho otevřu najdu tam perly, které můžu rozdávat dál. Byl nám
darován život, abychom darovali, ne abychom drželi. Byli jsme stvořeni,
abychom tvořili.
Zaujala
ma Vaša teória o dvoch hlasoch v človeku. Jeden hlas bláznivý- EGO a
druhý hlas v hĺbke človeka. Tvrdíte, že v dnešnej dobe ľudia počúvajú
bláznivé hlasy v sebe a že sú príčinou ich nešťastia …
Já
věřím tomu, že lidé na tomto světě dnes moc přemýšlí, mají vše pod
kontrolou, aspoň si to myslí, ale ten bláznivý hlas – ega – nás může
tolik oklamat a má takovou sílu, že i lež se může stát pravdou. Proto
si myslím, že uvědomění si tohoto hlasu je opravdu krok k pravdě, krok
ke svobodě člověka. Ten vnitřní, pravdivý hlas je slabší, protože ho
tolik lidé neposlouchají. Proto se může stát, že vás ten bláznivý hlas
ovládne. Proto vždy říkám, pojďme do hloubky a přibližme se hlasu
vnitřnímu a potom se můžeme rozhodnout kterému budeme naslouchat. Mě
můj pravdivý hlas uvnitř zachránil život. Nechala jsem se vést, nebylo
to lehké, ale dnes mohu konečně říct, že jsem šťastná, že žiji, že
život je krásný. Myslela jsem si, že umřu, nemohla jsem plakat. Zpívala
jsem, zpívám a pokud zpívat nebudu, umřu.
Ste veriaca?
Ano
jsem. Věřím, že je něco vyššího, než jsme my. Mrzí mě ale, že se těžko,
těžko hledá farář, kterému bych mohla věřit, takže do kostela nechodím.
Ale ráda tam zpívám a koncertuji.
Píšete,
že aj neschopnosť spievať je dôsledkom povrchnosti človeka. Takže
ľudia, ktorí vedia spievať sú menej plytkí? Sú to lepší ľudia?
Lidé nejsou horší nebo lepší. Plytší…..
Já dnes vím, že jsme všichni krásní lidé ve svých srdcích. To jsem si dokázala.
Špatné věci se ale dějí, když svá srdce zavřeme. Na otázku bych raději odpověděla takto: JSOU LIDÉ UVĚDOMĚLÍ A NEUVĚDOMĚLÍ.
V čom je problém, že človek nespieva, čo s ním urobíte, že zrazu spieva?
Je to psychický blok. Může vzniknout v dětství, například když učitelka řekne Aničce, nezpívej /drž hubu/
a ty Helenko nám zazpívej, protože ty to umíš. V každém případě si to
učitelka neuvědomuje, protože není zlá !!! Ale v podstatě je to vražda.
Dítě zavře pusu, zavře se a věří paní učitelce, protože je to člověk
dospělý, autorita, bohyně a děti jim věří… Můžou to být samozřejmě i
neuvědomělí rodiče, můžeme to být my všichni….jsme tak mocní, že
můžeme zabít a duše je křehká.
Raz
som išiel po Bratislave a mal som priam mystický zážitok. Nejakí mladí
ľudia hrali na husliach a ja som zrazu pocítil zimomriavky od hlavy až
po päty, neuveriteľne krásny pocit. Stalo sa mi to iba raz v živote. Čo
je to vlastne hudba? Prečo ľudí dojíma?
Jak to že se vám to stalo jen jednou????
Hudba
je nekonečný prostor. Je to svoboda projevu. Pokud vás umělec zasáhne
svou pravdou svého nitra, bude vás vždy mrazit, protože se vás dotkl.
Na to nejsou triky, buď to tam je nebo ne.
Myslíte, že nejaký stroj, nejaký počítač môže vytvoriť krásnu hudbu?
Jsem
nesmírně netechnický typ člověka. Věřím, že technika je dobrá, že můžu
například napsat mail, a nebo že se na internetové stránky může napojit
celý svět a dozvědět se, že existuji a případně pokud je zaujmu, tak si
poslechnou moji tvorbu a napíšou mě krásný projev vděčnosti. Nevěřím
ale, že nějaký počítač může nahradit lidskou duši… Hrála jsem jako
dítě Mozarta a táta seděl vedle mě a tekly mu slzy dojetím. To jsem u
počítače nezažila.
Existuje aj hudba, ktorá môže škodiť?
Je hudba, která mě nezaujme. Je hudba, která mě zaujme. Je hudba, kterou neposlouchám, protože mě nic neříká.
Akú hudbu Vy osobne nemáte rada?
Mám
ráda hudbu harmonickou , ale nemám vyhraněný styl. Miluji klasickou
hudbu, jazz, dobrý pop, nebo rock, miluji rytmy takže latinsko
americkou hudbu, nesmírně mě oslovuje veškeré etnikum tohoto světa a
jejich tvorba, nemám ale ráda dechovku ani heavy metal, nemám ráda ani
agresivní rock. Avantgarda mě taky neoslovuje a potom jsou ale hlavně v
hudebním světě osobnosti, které mě dokáží zaujmout a otevřít svět
hudby, kterou bych třeba nikdy neposlouchala a těm jsem moc vděčná za
to, že mě ukázaly i jinou cestu a směr….o kterou bych dříve ani
nezavadila. Je pořád co odhalovat a nacházet a to je v mém věku krásné.
Nikdy
jsem si například nemyslela, že já se svým hlubokým chraplavým hlasem
můžu zazpívat Jazz standard, zkusila jsem si to a zamilovala jsem si
tento žánr do hloubky duše. Vděčím za to hlavně Ondrejovi Krajňákovi,
vašemu fantastickému klavíristovi z Levíc a Mire Baylové což je
nejlepší jazzová slovenská zpěvačka a hudebnice, žijící v Praze,
původem z Liptovského Mikuláše – aspoň pro mě to tak tedy je.
Poznáte podľa vzhľadu človeka, podľa jeho chovania, či vie spievať?
Určitě
naše tělo hodně poví o člověku na první pohled. Dá se to poznat, když
se v tomto světě pohybujete, jako já už 35 let. Musím ale, abych se
všemi lidmi mohla pracovat bez rozdílu, dělat to, že to nevidím a
naučila jsem se to nevnímat. Brzdilo by mě to v mé práci každému pomoci
a podpořit ho jak nejlépe mohu. Potom jsou ale profíci, kteří to docela
dokážou zakrýt a tam už je to složitější, protože oni se naučili
schovat se sami za sebe. V mé práci se to ale odkryje dost rychle.
Nejaký hudobný kritik povedal, že niekedy aj jemne falošné tóny sú lepšie ako dokonala intonácia. Je to pravda?
To
záleží, na určitý styl hudby si naprosto nemůžete dovolit uhnout ani o
milimetr, a potom je hudba kde si s tím naopak můžete pohrát. Například
pokud bych byla operní pěvkyně, tak by mě určitě vypískali, pokud budu
zpívat mé cikánské písně, tam si to prostě užiji a dotahuji tony, které
vědomě nasadím o špetku níže a tím té hudbě dokážu dát tenzi. Říkám to
mu nerv.
Aké máte spomienky na školu?
Já
mám celkově dobré vzpomínky na školu, byli jsme výborná parta, takže
jsem se do školy těšila. V hudební škole musím říct už to tak nebylo,
hlavně když jsem hrála například Bacha a zesílila jsem více (protože
jsem to tak cítila), než si moje paní učitelka přála, bouchla mě po
prstech tužkou a nebo jsem dostala ořechem na hlavu. Proto jsem
upustila od klasiky – přestože jsem jí milovala. Zaškatulkovali mě tam
a já celý život bojuji za svou svobodu.
Spomínate na nejakého svojho učiteľa v dobrom?
Jeden
pan učitel, který nám vždy, když končila hodina četl povídky. Byly
smutné, ale vždy o nějakém dítěti, které udělalo dobrý skutek a
nasadilo za někoho jiného život. Když četl, tekly mu slzy. Já jsem
byla fascinovaná a mrazilo mě a vždy jsem se na tento pocit těšila.
Proto si ho pamatuji. Paradoxně ale na srazu mé třídy, když jsem to
celé třídě připoměla, nikdo si nepamatoval ani povídku, ani smutek, ani
slzy pana učitele… dívali se na mě jako na blázna … a já jsem si
uvědomila že to četl jen mě.
Je medzi ženou-učiteľom a mužom učiteľom nejaký rozdiel?
V
žádném případě si nemyslím, že by měl být, pokud se bavíme o vědomé
profesi a velké zodpovědnosti každého jedince a o jeho lidskosti ve
vztahu k dětem a mládeži.
Aké je podľa Vás tajomstvo dobrej výchovy?
Určitě
milovat, odpouštět, dávat nové šance, dávat prostor, být pravdivým a
podporovat osobnost každého jedince. Hlavně být sám o sobě osobností,
protože pro výchovu potřebujeme respekt. Být otevřený a vytvářet
otevřenost, neboť vše je možné …..není jedna cesta … a vše může být
ještě i jinak než si my dospělí myslíme …
Prvýkrát
som Vás zaregistroval v televízii, myslím že v relácii Noc s Andělem.
Boli ste tam aj s mladou speváčkou Vierkou Berkyovou. Spievala krásnu
baladu za doprovodu Vášho manžela. Vaše tvrdenie o veľkom talente
Vierky Berkyovej sa potvrdili, lebo dnes je Vierka víťazkou poslednej
SUPERSTAR. Spolupracujete momentálne s Vierkou?
S
Vierkou bohužel nespolupracujeme, protože jí pevně drží v rukou otec,
který ji bohužel má jen jako zdroj příjmu. Společně s matkou jí – ze
strachu – nedovolí, aby s ní kdokoliv jiný „manipuloval“. Musím také
říct, že jsem naprosto nepochopila, jak u vás na Slovensku v tak malém
městečku jako je Lučenec, může projít rodičům dítěte to, že od 8 let po
nocích zpívá v baru, nechodí tedy řádně do školy, je podvyživená a
nevyspělá a ve škole se tedy i špatně učí. Přestože je to talentované,
bystré dítě, pomaličku se ztrácí …a troufám si říct, že dnes ani
netuší kdo je a v Superstar ji určitě nepomůžou, aby se našla, ba
naopak ….toť můj názor.
Neskôr
som videl dokumentárny film o tom, ako ste sa pokúšali rodine Vierky
pomôcť v sociálnej núdzi. Jej rodičia sa tam prejavili ako nie veľmi
zodpovední. Nebojíte sa o osud Vierky? Šou
biznis, peniaze, vieme ako dopadli mnohí. Všimol som si v jednom vydaní
SUPERSTAR, že ona je ešte stále dieťa. Myslíte, že má človeka, ktorý by
ju chránil?
Ano,
Berkyovi nás poprosili, ať jim pomůžeme. Najali si dům, kde nebydleli a
nahráli na nás scénář sociální katastrofické situace. Otec dokonce
plakal. Bylo to tak opravdové, že tomu dodnes nerozumím. Ale já jsem
taková, že když mě někdo poprosí o pomoc, tak nezištně pomůžu. Někdo
tomu může říct že jsem naivní, ale já si sama sebe za tuto vlastnost
empatie vážím. Pomohla jsem nic netušíc, že to celé na mě a na moji
rodinu rodiče Vierky a jejich dvou bratrů hráli. Do Vierky jsme se
zamilovali, asi tak jako celý Slovenský národ v Superstar. Jenže my
jsme byli trochu více zkušenější a už jsme viděli celou hru. Raději
jsem se přestala dívat, moc mě to bolelo jak Vierka dopadla. Je to
smutné, pravda je jiná a musíme si už dávat více pozor na to, komu tedy
pomůžeme. Vierka ale nikoho nemá a to je její největší problém. My jsme
jim dali všechno, více jim nikdo ani nemůže dát, a nevážili si toho. Já
mám čisté svědomí, ale když jsem viděla Vierku v Superstar, tak se mě
chtělo plakat. Je to smutné, ale bohužel. Nedoufám už ani, že si to
všechno jednou uvědomí.
Žila ste aj na Slovensku, píšete, že nespomínate na to rada, prečo?
Tehdy Československo.
V
Horných Salibách jsme bydleli nejdříve v cikánské ulici, to byla
romantika – tenkrát to byla chudoba, ale pamatuji si tu svobodu, lásku,
život, byla to moje nejsilnější životní i profesní inspirace, kterou
jsem později vnesla do celé své práce a její filosofie.
V
podstatě žít jako Gadžo a jako Rom, v mém životě znamená dva životy,
dva pohledy, dvě zkušenosti, takže jsem takový most mezi tím a oním
světem a vidím, že i ten gádžovský svět, ale i ten svět Romský, by se
měl učit a vzít si do života to podstatné z každé strany. Hned by se
nám tady společně lépe žilo. Proto pracuji s dětmi, tam je moje
budoucnost lepšího světa .
Na
Vašej stránke som sa dočítal, že ste sa ešte za socializmu odsťahovala
na Západ a tam ste prežila najťažšie obdobie svojho života. Zdoverim sa
Vám. Som dieťa socializmu, neviem si zvyknúť na kapitalizmus. Poraďte
mi, ako mám prežiť túto strašnú dobu?
Já
jsem se tam ocitla přes noc. Byl to šok, neuměla jsem se v tomto světě
pohybovat, necítila jsem, připadalo mi, že je kolem mě mrtvo, chyběla
mě láska a všechny ty city které jsem svobodně mohla prožívat. Bála
jsem se, konfrontovala jsem se poprvé se samotou, pochopila jsem, co
je samota, cítila jsem bolest a cítila jsem velkou díru na duši, která
mě potom hnala. Šla jsem za svým hlasem, šla jsem odvážně a přestože
bych to již nikdy nechtěla zažít, jsem vděčná.
Vrátila
jsem se zpět domů s tím, že tady to bylo lepší, jenže tady už byl
stejný svět jako tam. Zjistila jsem že už nikam neuteču. Udělala jsem
si jasno, nikdy mě neovládly ani neovládnou peníze ani sláva. Budu to
vždy já. V Londýně mě chtěli dostat do hitparády, byla jsem mladá,
velký talent a dost pěkná, ale nechtěla jsem tam, odmítla jsem. Jdu si
za svým cílem a svoji práci a umění dělám z celým nasazením života,
pomáhám nezištně lidem a doufám, že budu mít krásnou smrt.
Nikdy
jsem neměla manažera. Vše si řídím sama a cítím, že jsem si vybojovala
tu svoji Svobodu a jsem nesmírně vděčná, že jsem dokonce potkala svou
životní lásku. Smutné na tom je jen to, že mě to někteří lidé závidí.
Mám dvě krásné děti a tři nádherné vnoučata a jsem šťastná.