V té televizi jsem především poukazoval na bídu pořadu Síto,
který se neodvažoval z celé hudby zvolit jiné diskusní téma, než (po tvůrčí
stránce skutečně nicotný) svět muzikálu a jeho celebrit: přinesl jsem tehdy do
přímého přenosu hamburger, ten muzikál byl právě takový produkt. Za poslední
léta se různé věci skutečně změnily k lepšímu, i když ne vždy zásluhou nějakých
českých aktivit. Je mnohem lepší informovanost o hudbě – a lidé se zájmem o věc
tak méně trpí nedostatkem dobrých hudebních časopisů v češtině. Koncertní scéna
oživla, nezávislí promotéři vozí inspirativní muziku ze světa, od ambientu po
post-metal. Sama česká scéna se mi zdá po tvůrčí stránce strašlivě zakřiknutá,
až jakoby zakletá. Ale možná něco přehlížím. Chodím teď míň do klubů: máme tři
malé děti, dobrého čtení a poslouchání je navíc nekonečno.
Na Vašom blogu v
časopise Respekt som si čítal Vaše recenzie, ktoré vyšli pod názvom "100
alb roku 2007". Koľko albumov ste napočúval, aby ste vybral 100
najlepších?. Dá sa to zvládnuť? Hm koľko hodín denne počúvate hudbu?
Do Respektu je třeba každý týden nabídnout čtyři albové tipy
a jeden článek, tak si spočtěte jen tuhle povinnost. K tomu je třeba přidat
umělečtější a náročnější hudbu, o které je rozumnější psát do „insiderského“
HIS Voice nebo týdeníku A2. Plus starší hudbu, ke které se člověk pořád vrací.
Plus slabší alba, která si zkusmo (často jen zčásti) poslechnete a pak je
odložíte.
Poslouchám tyhle roky hodně hudby, víc než dřív. Nepochybně
to souvisí s radostí z možnosti sdílet to všechno: do mých dvaceti let, tedy do
pádu komunismu, byly všechny informace i samotné nahrávky dost cenné, často
vybojované. Podvědomě to ve mně pořád je. S internetem člověk jako by zbožštěl:
tolik toho může úplně snadno mít! Jde jen o volbu, o rozhodnutí. Také začalo
být zřejmé, že podnětné hudby je víc, než člověk do smrti stihne: a teď se s
tím vyrovnejte! Je mi jasné, že poslouchat tolik, kolik poslouchám v
současnosti, se dá jen po omezenou dobu, jinak bych se zbláznil.
Máte nejaký
algoritmus na spracovávanie hudby? Niečo ako -najprv si to trikrát vypočujem,
potom to na týždeň odložím a znova si to vypočujem a potom napíšem recenziu?
Některá hudba mi utkví po jednom poslechu – takhle
nezaměnitelně mi zní třeba newyorští Yeasayer nebo naivista a antifolkař
Jeffrey Lewis. Naopak o některých albech jsem nikdy nenapsal, protože jsem měl
dlouho pocit, že jsem do nich zatím pronikl málo a byla by to ode mě drzost.
Takhle jsem si třeba nikdy netroufl na poslední Arcade Fire nebo na Mezi světy
Lenky Dusilové (o těch jsem napsal až teď, po třech letech). Dvojalbum Petra
Váši & Těch syčáků Lišák je lišák mi přijde jako mistrovské dílo – ale je
tak rozsáhlé, že jsem o něm taky nikdy velký text nenapsal. To cítím jako dluh.
Stalo sa Vám, že ste
nejakú hudbu podcenil a po nejakom čase zistil, že ste sa zmýlil? Alebo naopak?
Hlavně se mi stává, že slyším určitou hudbu při opakovaném
poslechu vždycky úplně jinak! Z čehož by mohlo vyplývat i různé hodnocení.
Jinak – tím, jak se během života proměňuju, postupně potřebuji různou hudbu, to
je myslím normální. Dnes snesu víc disonancí než dřív, častěji než dřív
poslouchám Arethu Franklin, už nepotřebuju Nohavicu, na nové Stingovo album už
nejsem zvědavý ani z pracovních důvodů a myslím, že líp dovedu ocenit
nenovátorskou muziku, kterou ale kdosi pečetí osobní jedinečností.
Ad recenze z minula: občas mě mrzí, že jsem nedokázal vidět
u některých událostí jak klady, tak zápory, a nechal se strhnout k jednomu z
pólů. Mělo to být víc namixované.
Zdôverím sa Vám. Pači
sa mi Ledecký- Proklínám, aj keď si
uvedomujem, že to asi nie je „bohviečo“. Lenže Proklínám mi púšťala moja prvá
frajerka. Rozumiete.
Človeku sa môže
asociovať nejaká hudba s krásnymi životnými momentkami a naopak.
Ako kritik nepodľahne
takémuto skresleniu objektivity?
Buďto napsat celý příběh i s tou holkou, nebo nepsat nic.
Kedysi som rád čítal
recenzie v časopise rock a pop. Aj tie jednohviezdičkové, keď hudobní
publicisti rozniesli niekoho na kopytách. Akoby všetci absolvovali nejakú
vysokú školu sarkazmu a humoru. Myslím, že veľa z Vás by dokázala písať
minimálne poviedky. Mal ste niekedy spisovateľské ambície?
Vystudoval jsem scenáristiku. (Vladimír Vlasák taky, Ondřej
Konrád je synem spisovatele Karla Konráda, Jiří Černý léta píše i nehudební
texty, těch vazeb je tam dost.) Občas se k fabulování vracím. Jeden čas jsem do
každé recenze vkládal jednu fikci, lež, výmysl. Ale dlouho mi to
nevydrželo. Nejvíc jsem to dotáhl při
koncertu Massive Attack v Praze: to možná někdy popíšu na blogu.
Zachytil som kdesi,
že jedného filmového kritika autor nejakého filmu dokonca fyzicky napadol.
Ohrozoval Vás niekto podobným spôsobom?
Snad všechny konflikty, co jsem zažil, byly kvůli pocitu
dotyčných, že jim kazím kšeft, nebo podrývám existenci. Přitom bych tak rád
zažil umělecký spor! Nikdo mě nikdy nemlátil, ale různí lidé na mě různě řvali,
z čehož se člověku taky dokáže udělat zle. Distributor Tomáš Beck z firmy
Classic si mě (po mé kritické zmínce v MF Dnes) pozval do kanceláře a tam
udělal skutečně hnusnou a podlou scénu plnou křiku a urážek, kterou doprovodil
výhrůžkami, že mě zbije, pokud o ní někde promluvím. Dodnes mě mrzí, že jsem o
tom vzápětí nenapsal, bylo to totiž zároveň komické. Ale vlastně mi víc vadí
intriky za zády: vydavatel Šíma z Black Pointu třeba odradil Petra Nikla, který
si přál mít na disku sleeve-note ode mě. To mě dodnes mrzí, Nikl je výjimečný.
Práve teraz som videl
v TV reklamu. Váš otec vydáva nejaký album. Čitateľom pripomeniem, že Váš otec
je autorom hudby napr. k seriálu Nemocnice na kraji mesta. Zaujíma vášho otca
Váš názor na jeho tvorbu?
Měl bych dodat, že s otcem se častěji vídám až od
třiatřiceti let. Je zvyklý posuzovat se sám. Obvykle se tváří překvapeně, když
mu něco chválím. V poslední době (je mu přes sedmdesát) napsal několi výtečných
radikálních věcí – Axis Temporum, kratičké Scherzo capriccioso, v tomhle směru
jsem na něj pyšný.
Aký je vlastne
princíp krásy hudby, v čom spočíva krása hudby?
Nevím. Je to magický nástroj, pomáhá k proměně člověka. Je
to jazyk, který nemá gramatiku, a přece mu různí lidé nezávisle na sobě
rozumějí.
Myslíte, že nejaký
stroj, nejaký počítač môže vytvoriť krásnu hudbu?
Všechny počítače programují lidi. Když stroj pracuje v
dobrém kontextu, tak to může být krásný, ne? Existuje generativní hudba: jen
pošťouchnete systém a on, jak je fikaně nastavený, už dál zajímavě pracuje sám.
To dělá třeba Brian Eno. Stroje taky umějí dobře napovědět, že s určitou mírou
náhody a chaosu mohou vznikat poutavé konstelace. Jako třeba u kreseb malých
dětí, které ty ruce ještě moc neovládají, tak se jim to jakoby nakreslí mimo
jejich vůli.
Existuje aj hudba,
ktorá môže škodiť?
Jistě, na mnoho způsobů. Zvukové zbraně škodí na fyzické
úrovni. Nebo: Obsah v nepořádku – takoví ti Landové. A pak, dnes hodně často:
jakákoli (třeba docela slušná) hudba v nevhodnou dobu na nevhodném místě –
zvukový smog, vnucený randál, mediální Kostěj Nesmrtelný.
Ste autorom knihy
„najlepších sto albumov všetkých čias“. Aká je podľa Vás najlepšia skladba
všetkých čias?
Dívka, která spí jen tak v podání Marie Rottrové. – Tím chci
pochopitelně říct, že nic takového není. Ta kniha má trochu nešikovný název,
pod kterým se skrývá pokus o – lehce osobní, intepretující – rekapitulaci
milníků a historie popu. Různí lidi potřebují různou hudbu: opravdu nikomu
neberu jeho Rihannu, akorát nechci, aby mě ji nutil sdílet. – Ale tu Rottrovou
si poslechněte, to je velká krása.
Dali sme si odvážny
názov: 1. nezávislé učiteľské noviny. Čo podľa Vás dnes ohrozuje nezávislosť človeka, resp. je
dnešný človek závislý alebo nezávislý?
Můj brácha Vít Klusák o tom natočil spolu s Filipem Remundou
film. Jmenuje se Český sen.
Aké spomienky máte na
školu? Čo Vám dala, nedala alebo vzala základná, stredná a vysoká škola?
Setkání s lidmi, to hlavně. Maturoval jsem v roce 1988 a zažil hodně
zbytečného podléhání pitomému systému. Když přišli po roce 1989 z kotelen na bohemistiku FF UK Lopatka,
Brabec, Červenka, Jankovič a další, učili nás kritickému myšlení, pružnosti
mezi exaktními metodami a lidským faktorem, věrnosti svému tématu. Stran etiky
v tvorbě mi nejvíc dal skladatel Ivan Kurz a filmař Karel Vachek.
Aké predmety ste mal
rád a ktoré ste neznášal?
Vždycky to záleželo na osobnostech učitelů, ne na obsahu. Z
gymnázia si vlastně nejvíc pamatuju dvojí suplování cenných lidí. Při jednom
jsme mluvili o interrupcích (fyzikář a porevoluční ředitel Fr. Novotný), při
druhém jsme četli povídku Ambrose Bierce Psí sádlo (prof. Dominiková,
angličtina)
V učiteľskej mailovej
konferencii, zvanej „3.kanál“, majú asi najväčšiu účasť učitelia informatiky.
Aký je Váš vzťah k informačným technológiám /počítačom/?
Nikdy jsem neuměl programovat – na rozdíl od bratra, kterému
otiskli jeho program psaný v BASICu v časopise ABC! Internet pro mě hodně
změnil. Našel jsem díky němu ty pravé světové kontakty: festivaly, časopisy,
uzlové body. Je to skoro až trapné, ale Google a last.fm fakt změnily můj
život. Jsem u počítače podobně rád jako ve velké knihovně; a rád to střídám s
obdobími, kdy jsem jinde.
Jeden môj kolega,
učiteľ, mi povedal, že slovo učiteľ je dnes vlastne ako nadávka. Čo si o tom
myslíte?
Tomu nerozumím. Pro mě byl vždycky obrazem učitele zenový
mistr, co vás nechá nejdřív dva roky jenom zametat dvůr a vy to děláte, protože
mu věříte, což se vám nakonec vyplatí.
Čo robíte, keď
nepočúvate hudbu a nepíšete o nej? Aké sú Vaše koníčky a záujmy?
Naše děti, kultura, setkávání s lidmi, co stojí za to.
Posledná otázka je od
môjho kolegu Fatersona: "Dá sa podľa vás morálne obhájiť, ak si ľudia z
internetu sťahujú filmy a hudbu zadarmo, namiesto aby si ich kupovali na DVD a
CD? My zamestnanci školstva máme predsa vysoké platy, z ktorých si môžeme
dovoliť kúpiť aj zo desať DVD-čiek za mesiac, aby sme uspokojili svoje kultúrne
potreby. Prípadne zájsť si za dvesto korún na film do kina pre nás tiež nie je
problém…"
Celý ten moment „činím rozhodnutí a beru si to bez dovolení“
podle mě může ospravedlnit především to, co pak posluchač a divák s kořistí
udělá. Nakolik tu muziku skutečně vyposlechne, nechá se inspirovat, propojí se
s ní. Skutečně někdo nutně potřebuje něco tak pofidérního, jako je popová deska?
Možná ano, potom OK. Jinak je to obžerství a hmotařina.
Pro vaši informaci, já to nedělám – i když v minulosti mi
kamarádi opakovaně pomohli sehnat cosi k práci.
Asi bych si našel ospravedlnění třeba při shánění materiálu k práci. Teď
třeba potřebuju obě desky Orlíku. Jdu se po nich podívat – kdybyste je našli na
webu, pošlete mi odkaz….